Žít podle svých představ až do smrti nelze.
Anebo také ano.
Jsme domov s více než 20letým působením a toto byla naše cesta k tomu, jak jsme se dostali k péči, která je zde pro klienta. Došli jsme k poznání, že v závěru života je nejzásadnější respektovat a plnit přání klienta, jeho blízkých.
Jak to celé začalo? Když se ohlédneme zpět, byli jsme přesvědčeni o tom, že pečujeme dobře. Byli jsme spokojení pečující, ale co si budeme povídat, svoje mozky jsme si s tím příliš nelámali. Klienti vypadali spokojeně, rodiny také.
Pojem paliativní péče rezonuje v naší společnosti již delší dobu. My jsme jej však nepoužívali, řídili jsme se intuicí a pečovali o naše seniory, jak nejlépe jsme uměli. Tak jsme si to alespoň mysleli.
Když jste tým, který stagnuje, potřebujete opravdu dobrého vůdce. Takového máme a přihlašuje nás do zmíněného projektu, protože má velmi mnoho zkušeností a jeho vizí je láskyplná péče až do konce.
Oslavujeme, že nás přijali do projektu. Jsme velmi nadšení, ale vůbec netušíme, co nás čeká. Projekt plně strhává naši pozornost. Vytváříme realizační tým a začínáme se scházet jako nikdy dřív. Podporuje nás mentorka, předává zkušenosti, je nám oporou a rádcem. Do této chvíle jsme si byli jisti v „kramflecích“, ale teď víme, že jsme byli profesně „zamrzlí“. Péči jsme poskytovali z pohledu toho, jak by to mělo být, ne jak si přeje klient.
„A paliativní péče tedy neznamená být pasivní?“ Procitáme po prvním odborném vzdělávání. Nasáváme poznatky ze stáží a otevírají se nám oči. Najednou chápeme rozdíl mezi poskytováním paliativní péče u geriatrických klientů a vyvracíme si mnoho mýtů.
Díky projektu jsme pochopili, že komunikace je velmi důležitá a také vzájemný respekt, naprosto se změnila kultura naší organizace.
Nasloucháme přáním klientů, učíme se ptát a pojmenovat jejich potřeby, jejich obavy, které mnohdy klient sám od sebe nesdělí.
Několikrát se neshodujeme, mnohokrát se rozdělujeme a málem nespojíme. Je toho někdy až příliš. Objevují se hádky, usmiřování, to vše je velmi náročné, ale v důsledku potřebné, protože pak přijde společný smích, pláč, dotýkáme se vlastních představ o životě a umírání.
Přichází paliativní lékařka. Podává pomocnou ruku, nabízí zkušenosti z nemocniční paliativní péče.
Organizujeme první vzpomínkové setkání s pozůstalými, při kterém pan farář slouží první pobožnost za zemřelé a my čteme nádherné medailonky o životě klientů, kteří už s námi nejsou.
Psycholožka podporuje naše klienty a dává jim pocit bezpečí.
Tolik propojených profesionálů u nás nikdy nebylo. Snažíme se vnímat každičký detail. Učíme se vést sebetěžší rozhovory. Často máme pocit, že neděláme nic jiného, než že vnímáme, cítíme a slyšíme.
Pak najednou, na konci toho všeho, zjišťujeme, jak daleko jsme, že jsme si jistější a jdeme stále kupředu.
Jsme vděčni za to, co nám projekt přinesl. Stálo to za to!
Smrt našich klientů už nás neděsí, protože víme, že paliativní péče je o naději. Je o naději v každičký hezký okamžik, byť v závěru života a cítíme, jak blahodárné je být spolu. Stal se z nás pevný tým, dokážeme se vzájemně podpořit, diskutovat, stali jsme se odpovědnými. Úděl neseme společně a je nám v tom dobře a všichni jsme toho součástí.
Jakmile se rozjede vlak, který žene kupředu tolik pozitivních změn, lze jej jen stěží zastavit.
Náš příběh proměny